Zamyšlení na 1. postní týden

Být člověkem, který se soustředí na konečný cíl

"Neprohlašuj nikoho za blaženého, dokud nevydechne naposled, až na dětech se totiž pozná pravý muž." (Sír 11:28)

Jednou umřeme! To je jisté. Je jedno, kdo jsme, kým jsme, co máme nebo co děláme. Všichni jednoho dne "půjdeme do futrálu". A co s tím můžeme udělat? Jednak myšlenku přijmout a pak se snažit, abychom už nadále všechno dělali s myšlenkou na svůj konec. Jak se taková myšlenka ale projevuje prakticky? Zkuste se zamyslet, co je pro nás nejdůležitější. Kdyby to moc nešlo, položme si otázku: "Co chci, aby o mně lidé, kteří mě znají řekli na mém pohřbu?" (ta část "kteří mě znají" je důležitá, nebudeme v sobě přeci pěstovat pokrytectví!) Řekněte si "Dobrá, až vydechnu naposledy, chci tohle a tohle" a pak začněte žít tak, aby v den vaší smrti řekli lidé, kteří vás znají, přesně to, co chcete.

Smrt je něco, co nemáme pod kontrolou a obzvlášť pro ty z nás, kteří mají rádi věci pod kontrolou je to nepříjemné zjištění. I když spáchám sebevraždu, tak nemám nijak pod kontrolou, co bude poté. Když mám věci pod kontrolou, mohu určit výsledek, mít na výsledek alespoň nějaký vliv. Nemít věci pod kontrolou je (především pro muže) nepříjemný pocit poukazující na naši závislost a nedostatečnost.

A pak je tady ten fakt: Bez Božího souhlasu bychom se ani nenadechli. Tak moc jsme na Bohu závislí!

Otázka Boha je tady a je nutné se s ní vypořádat. Víte, že Bůh existuje? Otázka není "věříte, že Bůh existuje", vědět a věřit jsou dvě různé věci. Pokud ne, co můžete udělat proto, abyste zjistili, jestli je Bůh skutečný nebo ne? Můžete s klidným svědomím říct: "Vím, že Bůh existuje, protože ho znám, zažil jsem ho"? Cílem přeci není věřit tvrzení katechismu, něco se dozvídat o Bohu, ale cílem je znát Boha. Znáte Boha? Znáte ho tak důvěrně, jako svého manžela/manželku? Znáte Ježíše Krista? Protože pokud ne, je na čase začít je poznávat! Pokud chcete někoho poznat a s někým mít krásný vztah, pak je jediná cesta, po které můžete jít - společně trávit čas. Přátelství roste především tím, že spolu trávíme čas. Pokud znáte Ježíše, potom znáte i radost, kterou dává. Pokud poznáte Boha, bude vás to stát život (srovnejte s Mt 8:35n). A pokud je neznáte, nezoufejte, bude to chvíli trvat, měsíce, možná roky, ale ta doba bude určitě stát za to!

Pokud chceme být v něčem dobří, tak musíme činnost opakovat. Zeptejte se člověka, který chce běžet maraton, co pro to udělá. Odpověď bude "budu běhat alespoň 4x týdně, z toho o víkendu poběžím dlouhý běh - hodinu, dvě). Co dělá většina lidí pro vztah s Bohem, pro svou spásu? Přijdou v neděli do kostela, pokud nejsou jinde a někteří dodávají a taky podle toho, kdo bude kázat. A co dělají lidé pro spásu? Mnozí z nich "se snaží chovat slušně". To by stačilo ve světě, kde je Bůh pohádková postava, která zpívá "Mám Tě rád a Ty máš rád mě". Jenže Bůh není pohádková postava a není naivní blázen. Ono je to vlastně prosté - pokud něco milujeme, pak tomu věnujeme čas. Naše láska se dá měřit stráveným časem.

Čím víc má člověk pocit, že se blíží ke smrti, tím více nad ní přemýšlí. Jsou lidé, kteří se smrti bojí, jsou lidé, kteří umírají s klidem, smíření. Problém je v tom, že nikdo z nás neví, kdy zemře. Každý z nás má na zemi vyměřený svůj čas, ale nikdo neví jaký. Umírají staří stejně jako mladí a nově narození. Otázka věčnosti je otázkou aktuální pro každého z nás. Heslo "žij každý svůj den, jako by byl poslední" je vlastně hluboce křesťanské, ačkoliv je často vydáváno za jízdenku k bezstarostnosti a nekončícím radostem. Opak je pravdou - jste připraveni každý okamžik svého života předstoupit před Boha? Nebo přípravu odkládáte na "později"? Svou lásku k lidem a Bohu lze měřit časem a pokud nemilujeme, pokud nežijeme láskou, zahazujeme svůj život.

Apoštol Pavel říká: "Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské." (1 Kor 13:11) Pro děti je samozřejmé, že se o ně rodič dobře postará a že rodič všechno vyřeší. Dospělý člověk ví, že věci se samy od sebe nedějí. Dítě spadne na zem a křičí, čeká, že ho rodič zvedne, protože je to povinnost rodiče ho zvednout. Dospělý člověk se pokusí vstát sám nebo někoho požádá o pomoc a když mu někdo pomůže, tak poděkuje a projeví vděčnost. Nebuďme dětmi.

Hledání Boha, pokud ho neznáte, vám zabere čas. Nelze to uspěchat. Řekněte si, kolik času tomu hledání chcete dát a vytrvejte, požádejte své bližní o modlitbu. Bude vás to stát čas, stejně jako vás stojí čas vydělávání peněz a plnění povinností nebo sledování televize a sociálních sítí. Najděte si čas na poznávání Boha, abyste s ním mohli trávit čas. Jen Bůh Vám může dát život věčný, ale to vás musí znát (srov. L 13:25-27). Svatý Ignác jednou potkat svatého Františka Xaverského, v té době mladého, nadaného muže, který si zcela užíval světský život a obrátil ho slovy: "Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?" (Mk 8:36). Jak nám prospějí naše úspěchy v práci, kostele, sportu nebo mezi přáteli, pokud nás na sklonku života Bůh nebude znát?

Otázky k zamyšlení:

  1. Co chcete, aby o vás lidé, kteří vás znají, řekli, až zemřete?

  2. Co by o vás lidé, kteří vás znají, o vás řekli dnes?

  3. Znáte Boha? Víte, že Bůh existuje?

  4. Kolik času denně strávím s Bohem? A je to čas vyhrazený pouze pro něj, nebo Bohu dovolujeme, aby nás doprovázel jen když děláme nějakou méně náročnou činnost, které nemusíme věnovat plnou pozornost?

  5. Kolik času denně jste ochotni Bohu slíbit, že mu je budete do konce života věnovat s plnou pozorností upřenou na něj?

Text vychází z knihy Buď mužem! Jakým Bůh chce, abys byl od Larryho Richardse.

Odkaz ke stažení textu níže: