„Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.

V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: ,Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.´“ (Sk 2,1-11) – Tak představuje událost slavenou dnešního dne sv. Lukáš ve „Skutcích apoštolů.“

Na slavnosti Letnic přišli do Jeruzaléma židé ze všech zemí. Byli mezi nimi i proselyté, kteří byli rodem pohané a až později přijali židovskou nauku s obřízkou. Město bylo plné cizinců, což bylo znát nejen podle jazyků, kterými mluvili, ale i v oblečení po způsobu národů, ve kterých žili. Jejich pozornost upoutal hukot a to, co po něm nastalo.

Z jednoho domu plni nadšení vyšli ti, o nichž se povídalo, že strachem zalezli, protože se přidali na stranu nepravého Mistra, který skončil na kříži. Někteří si to v první chvíli začali vysvětlovat tím, že asi hodně pili.

Petr vystoupil ze skupiny apoštolů a požádal o pozornost. Pak shromážděnému davu připomněl proroctví Joela o vylití Božího Ducha (viz Sk 2,17-21) po slova „každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude zachráněn.“ Na ta slova pokračoval: „Izraelité! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: ,Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce… nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení…´“ (Sk 2,22-28)