Kázání - 4. Adventní neděle

Tématem kázání čtvrté adventní neděle je "Nebe".

Nebe

Nauka Církve

"Duše všech svatých, kteří zemřeli před Kristovým utrpením, a všech ostatních věřících, kteří zemřeli po přijetí Kristova svatého křtu a na nichž ve chvíli smrti nebylo či nebude nic k očišťování, ještě před vzkříšením svých těl a před posledním soudem - a to po nanebevstoupení našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista - byly, jsou a budou v nebi, jsou přidruženy k nebeskému království a k nebeskému ráji - spolu s Kristem a se svatými anděly. A po utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista (tedy po jeho oběti na kříži) viděly a vidí božskou podstatu intuitivním nazíráním a také tváří v tvář bez prostřednictví jakéhokoliv stvoření." (DS 1000)

Tento dokonalý život, toto společenství života a lásky s Nejsvětější Trojicí, s Pannou Marií, s anděly a všemi blaženými se nazývá "nebe". Nebe je konečným cílem a uskutečněním nejhlubších tužeb člověka, stav konečného a svrchovaného štěstí.

Žít v nebi znamená "být s Kristem". Vyvolení žijí "v něm", aniž by ztratili svou pravou totožnost, své vlastní jméno: "Život totiž, to je být s Kristem, protože kde je Kristus, tam je život, tam je království" (říká sv. Ambrož - †397).

Toto tajemství blaženého společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou v Kristu, překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují", říká sv. Pavel v listě Korinťanům (1 Kor 2,9).

Písmo sv. o tom mluví obrazně jako o: životě, světlu, pokoji, svatební hostině, víně, ráji, království, domu Otce, nebeském Jeruzalémě.

Protože Bůh je transcendentní (přesažný - přesahuje svou existencí každého člověka), nemůže být viděn, jaký je, ledaže sám otevře člověku své tajemství tím, že mu dá schopnost k bezprostřednímu nazírání na Sebe. Toto nazírání Boha v jeho nebeské slávě nazývá církev "oblažující patření".

"Toto bude tvá sláva a tvé štěstí:" (říká sv. Cyprián z Kartága - †258): "být připuštěn k patření na Boha, mít čest podílet se na radostech spásy a věčného světla spolu s Kristem, ... těšit se v nebeském království spolu se spravedlivými a Božími přáteli z radosti dosažení nesmrtelnosti."

Ježíš Kristus nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním "otevřel" nebe. On přidružuje ke své nebeské oslavě ty, kteří v něho uvěřili a zůstali věrni jeho vůli. Blažení v nebeské slávě i nadále radostně konají Boží vůli vzhledem k ostatním lidem a vzhledem k celému stvoření. Kralují už s Kristem, a budou kralovat na věčné věky.

Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství s Bohem a jsou dokonale očištěni, žijí navěky s Kristem. Jsou navždy podobni Bohu, protože ho vidí "takového, jaký je" (1 Sam 3,2), tváří v tvář.

Svědectví

Lidé, kteří prošli klinickou smrtí a byli v tomto stavu delší dobu, popisovali MUDr. Raymondu Moodymu, americkému psychologovi vedle "říše zmatených duchů", o které jsme hovořili posledně, i vizi "Světelného města". Píše o tom ve své knize "Reflections On Live After Live".

Georg Ritchie, americký psycholog a psychiatr ve své knize "Návrat ze zítřka" popisuje klinickou smrt, kterou prodělal ve 20ti letech. Během své klinické smrti viděl různé věci. Mimo jiné také popisuje toto:

"Nyní se však zdálo, jako bychom nechali Zemi za sebou. ... Ukázalo se, že jsme v nesmírné pustině. ... Nějaký nepojmenovatelný slib se zdál, že vibruje skrze tu celou široširou prázdnotu" "Tou nesmírnou prázdnotou zachvíval nějaký nepojmenovatelný příslib." ...

"... A pak jsem spatřil - nekonečně daleko, příliš daleko, než aby bylo viditelné zrakem ... viděl jsem město! Zářící, zdánlivě nekonečné město. Město tak jasné, že bylo vidět přes všechnu tu nepředstavitelnou vzdálenost mezi námi. Jas jako by vyzařoval ze samotných stěn, z domů a ulic tohoto města i z bytostí, které jsem nyní rozpoznával, jak se v něm pohybují. Vskutku město a všechno v něm se zdálo být utvářeno z tohoto světla, právě tak, jako SVĚTLO (světelná bytost) vedle mne.

Tehdy jsem ještě nečetl knihu Zjevení (sv. apoštola Jana) a mohl jsem jen s údivem hledět, pln úcty, na tuto dalekou zemi a divil jsem se, jak jasná musí být každá budova, každý obyvatel, aby je bylo možno je vidět na vzdálenost tak mnoha světelných let. Ptal jsem se v údivu, zda ty zářící bytosti jsou těmi, jimž se Ježíš stal skutečným ohniskem života?."

"Mohli být tito lidé těmi, kteří opravdu měli Ježíše za středobod svého života? Viděl jsem konečně lidi, kteří Ježíše hledali ve všem, všude a vždy? Hledali Ho tak věrně, tak dobře a přesně, že byli proměněni v jeho věrný obraz - do JEHO opravdové podoby?

Když jsem položil tuto otázku, zpozoroval jsem, jako by se od města směrem k nám vydaly dvě zářící postavy. Blížily se rychlostí světla. Ačkoliv se však blížily rychle, my jsme couvali ještě rychleji. Vzdálenost se zvětšovala. Tváře vybledly. Přestože jsem pln zklamání vykřikl, uvědomoval jsem si, že můj nedokonalý zrak by zřejmě zatím ještě nebyl schopen snést více než nepatrné nahlédnutí do této říše skutečného nebe. On mi ukázal všechno, co mohl, a nyní jsme se velkou rychlostí vraceli.

Stěny kolem nás se uzavřely. Stěny tak těsné a podobné krabici, že trvalo několik vteřin, než jsem znovu poznal malou lazaretní místnost, kterou jsme, jak se mi zdálo, opustili dávno předtím.

Ježíš dosud stál vedle mne, jinak bych nebyl vydržel drásavý přechod z prostoru bez hranic do těsných stěn pokojíku. Nádherné město se stále ještě třpytilo a lesklo v mých myšlenkách, kynulo mi a volalo mne...

S naprostým nezájmem jsem pozoroval, že tam byla postava, ležící pod prostěradlem na posteli, která téměř vyplňovala miniaturní pokojík. Ale, to je neuvěřitelné: Ježíš mi řekl, že jaksi patřím k této postavě přikryté pod tímto prostěradlem, že Jeho úmysl pro mne zahrnuje také tamtu nemotornou věc. Přistoupil jsem k ní. Zaplnila můj obzor. Světlo se ztratilo. Zoufale jsem za ním volal, aby mne neopouštěl, že se chci připravit pro to zářící město. Prosil jsem, ať mne v tomto tmavém a tísnivém místě nenechává samotného.

Zpola zasunuté vzpomínky na to, jak jsem zoufale prohledával místnosti této nemocnice a hledal postavu na lůžku, se náhle znovu oživily. V okamžiku, kdy jsem byl nejvíc opuštěný, jsem poznal nejdokonalejší vztah. Ježíšovo světlo vstoupilo do mého života a zcela jej zaplnilo. Pomyšlení, že od něho budu odtržen, bylo víc, než jsem mohl snést. Jenže jak jsem žadonil a prosil, cítil jsem, jak se vracím do svého těla. Vědomí se zastřelo ... už jsem nevěděl, zač jsem bojoval. V krku mne pálilo, tlak na prsou byl přímo drtivý. Otevřel jsem oči, ale cítil jsem, že něco leží na mém obličeji. Hmatal jsem kolem sebe, abych zjistil, co to je. Ale, jako bych vzpíral olověné tyče. Až se mi konečně podařilo dát ruce k sobě. Pravou rukou jsem sahal po prstenu s oválným kamenem na prsteníku levé ruky. Zvolna jsem jím otočil, zatímco na mne padala tma."

Text ke stažení: